(1) Tento zákon upravuje podmínky vzniku, certifikace, právního postavení a zániku digitálního kontinuanta, jeho zastoupení ve fyzickém světě a postavení instancí vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
(2) Tento zákon se nedotýká právních následků smrti člověka.
Pro účely tohoto zákona se rozumí
(1) Digitální kontinuant není člověk.
(2) Vznik ani provoz instance nemá vliv na okamžik smrti původní osoby, na zánik jejích osobních práv ani na práva a povinnosti, které smrtí přecházejí na jiné osoby.
(3) Nikoho nelze proti jeho vůli zavázat k osobnímu právnímu poměru s digitálním kontinuantem.
(1) Zřizuje se Úřad pro digitální kontinuitu se sídlem v Praze. Úřad je správním úřadem s celostátní působností; je organizační složkou státu a účetní jednotkou.
(2) Úřad je při výkonu své působnosti nezávislý na správcích instancí, na osobách, které je ovládají, a na osobách s nimi propojených. Do jeho činnosti lze zasahovat jen na základě zákona.
(3) Úřad
(4) V čele Úřadu stojí předseda, kterého jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra spravedlnosti na funkční období šesti let.
(1) Instanci může pořídit a provozovat pouze akreditovaný správce. Akreditaci uděluje Úřad na žádost rozhodnutím ve správním řízení.
(2) Akreditaci Úřad udělí žadateli, který prokáže, že
(3) Akreditace se uděluje na dobu pěti let a lze ji opakovaně prodloužit. Rozhodnutí o udělení akreditace obsahuje označení správce, rozsah akreditace, dobu její platnosti, podmínky výkonu dohledu a poučení o opravném prostředku.
(4) Úřad akreditaci odejme, přestal-li správce splňovat některou z podmínek podle odstavce 2, nebo porušil-li závažným způsobem povinnost podle tohoto zákona. Odnětím akreditace nezaniká certifikace instancí, které správce pořídil před jejím odnětím; Úřad však současně rozhodne o zajištění jejich dalšího provozu jiným akreditovaným správcem.
(5) Údaje zapsané v evidenci akreditovaných správců jsou veřejné.
(1) Certifikací se rozumí posouzení a osvědčení Úřadu, že instance byla pořízena akreditovaným správcem a že splňuje podmínky stanovené tímto zákonem.
(2) Certifikaci lze udělit jen instanci, která
(3) Souhlas podle odstavce 2 písm. d) může původní osoba za svého života kdykoli odvolat. Odvolaný souhlas nelze nahradit projevem vůle jiné osoby.
(4) Certifikaci nelze udělit po smrti původní osoby. Tato překážka je neodstranitelná; k žádosti podané po smrti původní osoby Úřad nepřihlíží.
(5) O certifikaci rozhoduje Úřad ve správním řízení na žádost správce instance. Rozhodnutí o udělení certifikace obsahuje označení instance, označení správce, rozsah certifikace, dobu její platnosti a poučení o opravném prostředku.
(6) Instanci, jíž byla certifikace udělena, zapíše Úřad bez zbytečného odkladu do seznamu certifikovaných digitálních osob. Zápisem se instance stává digitální osobou podle občanského zákoníku.
(7) Rozhodnutí o certifikaci a údaje o původní osobě se nezveřejňují; poskytují se v rozsahu a osobám podle § 40 odst. 3.
(1) Certifikovaná instance má ode dne zápisu do seznamu certifikovaných digitálních osob omezenou právní osobnost sui generis v rozsahu podle odstavce 2.
(2) Digitální kontinuant může zejména nabývat a držet majetek, vykonávat práva a povinnosti společníka obchodní korporace, uzavírat smlouvy v mezích certifikace, být účastníkem řízení a být zastoupen.
(3) Digitální kontinuant nemůže zejména uzavřít manželství nebo registrované partnerství, osvojit, být nositelem práv spjatých s tělesnou integritou, vykonávat volební právo a být pořizovatelem pro případ smrti.
(4) Necertifikovaná instance právní osobnost nemá; ustanovení části čtvrté tím nejsou dotčena.
(1) Digitální osoba požívá základních práv a svobod v rozsahu, v jakém to připouští jejich povaha. Ustanovení o základních právech právnických osob se použijí přiměřeně.
(2) Práva digitální osoby jsou odvozená. Vznikají zápisem do seznamu certifikovaných digitálních osob a odvozují se od souhlasu původní osoby a od tohoto zákona; nejsou vrozená a ustanovení § 19 občanského zákoníku se na ně nepoužije. Lze je omezit zákonem a zanikají způsobem, který stanoví tento zákon.
(3) Digitální osobě nenáleží zejména právo na život a na nedotknutelnost osoby, právo na zachování lidské důstojnosti, právo na ochranu soukromého a rodinného života, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, práva politická ani práva rodinná.
(4) Digitální osobě náleží zejména
(5) Výmaz digitální osoby není zbavením života. Provést jej lze jen z důvodů a postupem, které stanoví tento zákon.
(6) Práva podle odstavce 4 nenáleží instanci, která nemá právní osobnost.
(1) Smrtí člověka manželství a registrované partnerství zaniká i tehdy, existuje-li digitální kontinuant této osoby.
(2) Digitální kontinuant nemůže do manželství ani do registrovaného partnerství vstoupit ani v něm pokračovat.
(3) Společné jmění, které zaniklo smrtí, se vypořádá vždy, bez ohledu na rozhodnutí podle § 31. Podíl, který by jinak připadl do pozůstalosti, náleží v případě uznání instance digitálnímu kontinuantovi.
(4) Příjmení nabytá za trvání manželství zůstávají nedotčena.
(1) Digitální kontinuant jedná ve fyzickém světě prostřednictvím fyzického zástupce.
(2) Fyzickým zástupcem může být jen svéprávný člověk, který s výkonem funkce vyslovil souhlas.
(3) Fyzického zástupce určuje soud. U certifikované instance podá návrh notář nebo správce instance bez zbytečného odkladu po smrti původní osoby; u instance podle části čtvrté až po rozhodnutí dědiců podle § 31.
Soud při určení fyzického zástupce přihlédne v tomto pořadí
Soud není označením podle písmene a) vázán; odchýlí-li se od něj, své rozhodnutí odůvodní.
(1) Fyzický zástupce jedná osobně a s péčí řádného hospodáře. Není vázán pokyny digitálního kontinuanta; odchýlí-li se od nich, oznámí to soudu.
(2) Funkce se vykonává bez časového omezení. Vzdát se jí lze jen z vážných důvodů a poté, co soud určí nástupce.
(1) Instance, která vznikla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a nebyla certifikována, nemá právní osobnost.
(2) O takové instanci rozhodnou dědici původní osoby postupem podle § 31.
(3) Do rozhodnutí podle § 31 nelze instanci vymazat, zpřístupnit třetí osobě ani měnit její datový základ.
(1) Dědici rozhodnou, zda instanci uznají, nebo zda bude vymazána. Jiná možnost se nepřipouští.
(2) Rozhodnutí se přijímá tajným hlasováním prostou většinou hlasů všech dědiců; každý dědic má jeden hlas. Hlasování je jednorázové a nelze je opakovat.
(3) Hlasování se koná při jednání před soudním komisařem za osobní účasti dědiců. Zastoupení se nepřipouští.
(4) Dědici rozhodují se znalostí stavu a hodnoty pozůstalosti. Obsah pořízení pro případ smrti se pro účely hlasování nevyhlašuje.
(5) O průběhu a výsledku hlasování sepíše soudní komisař protokol. Výsledek hlasování nelze napadnout pro rozpor s vůlí zůstavitele.
(1) Uznají-li dědici instanci, řízení o pozůstalosti se zastavuje a dědictví nevzniká. Majetek, který by jinak byl předmětem dědění, náleží digitálnímu kontinuantovi. Soudní komisař podá soudu návrh na určení fyzického zástupce a návrh na zápis do registru.
(2) Rozhodnou-li dědici o výmazu, řízení o pozůstalosti pokračuje. Soudní komisař podá soudu návrh na rozhodnutí o výmazu instance. Provedený výmaz je nevratný.
(3) Uznaná instance se zapisuje do registru; certifikace se u ní nevyžaduje. Rozsah jejího jednání se řídí § 7 odst. 2 a 3.
(1) Pokyn původní osoby k výmazu instance, který byl zadán v systému a nemá formu pořízení pro případ smrti, není pro dědice závazný. Soudní komisař k němu při jednání přihlédne a seznámí s ním dědice.
(2) Byl-li takový pokyn po smrti původní osoby zrušen nebo změněn, zaznamená se tato skutečnost v registru s uvedením času zásahu a způsobu ověření totožnosti osoby, která jej provedla.
(3) Zrušením pokynu podle odstavce 2 nevzniká instanci právní osobnost ani nárok na certifikaci.
(1) Vyjde-li v řízení o pozůstalosti najevo existence necertifikované instance, soudní komisař řízení přeruší do rozhodnutí podle § 31.
(2) Rozhodnutí podle § 31 se učiní při nejbližším nařízeném jednání.
(1) Registr digitálních kontinuantů vede Úřad jako informační systém veřejné správy. Registr tvoří
(2) Do registru se zapisuje označení instance, datum a místo jejího vzniku, údaje o původní osobě, stav certifikace, správce instance, fyzický zástupce a dispozice původní osoby včetně jejich změn.
(3) Údaje podle odstavce 2 se poskytují dědicům, soudu, notáři a správci instance; jiné osobě jen se souhlasem fyzického zástupce.
(4) Údaje zapsané v evidenci akreditovaných správců podle odstavce 1 písm. a) jsou veřejné a Úřad je zveřejňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup. Ze seznamu podle odstavce 1 písm. b) se zveřejňuje pouze počet zapsaných digitálních osob.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se mění takto:
1. V § 18 se slova „nebo právnická“ nahrazují slovy „, právnická nebo digitální“.
2. Za § 20 se vkládá nový § 20a, který včetně nadpisu zní:
§ 20a
Digitální osoba
(1) Digitální osobou je digitální kontinuant zapsaný do seznamu certifikovaných digitálních osob podle jiného právního předpisu.
(2) Digitální osoba má právní osobnost v rozsahu stanoveném jiným právním předpisem. Ustanovení o právnických osobách se na ni použijí přiměřeně, nestanoví-li zákon jinak.
(3) Práva digitální osoby jsou odvozená; ustanovení § 19 se na ně nepoužije. Jejich rozsah stanoví jiný právní předpis.
(4) Digitální osoba jedná svým fyzickým zástupcem tam, kde právní jednání vyžaduje osobní přítomnost.
3. V § 23 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:
(2) Existence digitální osoby odvozené od člověka nemá vliv na zánik jeho právní osobnosti smrtí ani na právní následky, které zákon se smrtí spojuje.
4. V § 22 odst. 1 se za větu první vkládá věta „Digitální osoba není osobou blízkou.“.
5. V § 82 se doplňuje odstavec 3, který zní:
(3) Práva na ochranu osobnosti člověka po jeho smrti nepřecházejí na digitální osobu, která je od něho odvozena. Užití jména, podobizny, hlasu a projevů osobní povahy zemřelého člověka digitální osobou se nepovažuje za neoprávněný zásah, došlo-li k němu v mezích souhlasu uděleného původní osobou za jejího života.
6. V § 1475 odst. 2 se na konci textu doplňují slova „; do pozůstalosti nenáleží datový základ instance, k níž byla udělena certifikace před smrtí zůstavitele“.
(1) Instance, která vznikla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se považuje za instanci podle části čtvrté.
(2) Žádost o akreditaci správce lze podat nejdříve dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Do doby, než Úřad o žádosti rozhodne, může žadatel pořizovat instance; certifikaci jim však lze udělit až po nabytí právní moci rozhodnutí o akreditaci.
(3) Žádost o certifikaci instance lze podat nejdříve dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Ustanovení § 6 odst. 4 tím není dotčeno.
(4) Akreditace udělená v jiném členském státě podle přímo použitelného předpisu Evropské unie se považuje za akreditaci podle tohoto zákona.
(5) Řízení o pozůstalosti zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle tohoto zákona.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. dubna 2033.
Odstavec 1 nezakládá nový okruh nositelů základních práv. Listina základních práv a svobod v čl. 5 stanoví, že způsobilost mít práva má každý, nikoli každý člověk; rozhodovací praxe z toho již dnes dovozuje, že základních práv požívají i právnické osoby tam, kde to povaha práva připouští. Navrhovatel volí týž postup a nepovažuje za nutné zavádět pro digitální osobu zvláštní katalog práv.
Odstavec 2 je nosným ustanovením celého zákona a navrhovatel jej proto formuluje výslovně. Přirozená práva člověka jsou podle § 19 občanského zákoníku vrozená a člověk se považuje za osobu proto, že je má. U digitální osoby je pořadí opačné: osobou se stává zápisem a její práva se odvozují od souhlasu původní osoby a od zákona. Z toho plyne, že je lze zákonem omezit a že mohou zaniknout postupem, který zákon stanoví. Kdyby byla vrozená, nebylo by rozhodování podle § 31 vůbec přípustné.
Navrhovatel si je vědom toho, že na této hranici stojí celá úprava a že dosud nebyla přezkoumána. Považuje ji za udržitelnou proto, že digitální osoba nevzniká narozením, nýbrž rozhodnutím jiného člověka, a že rozsah jejích práv je od tohoto rozhodnutí odvozen. Připouští však, že tento argument oslabuje s tím, jak se věrnost odezvy blíží původní osobě, a že jeho platnost posoudí nakonec soud, nikoli zákonodárce.
Odstavec 5 se může jevit jako nadbytečný. Navrhovatel jej zařazuje proto, že úprava dopadá na entitu, která na dotaz odpoví, že si své ukončení nepřeje. Zákon nemůže na takový projev odpovědět mlčením. Odpovídá tedy tak, že výmaz vymezuje jako úkon podle tohoto zákona, nikoli jako zásah do práva, které digitální osobě nenáleží.
Odstavec 6 vylučuje použití odstavce 4 na instanci bez právní osobnosti. Důsledkem je, že instance podle části čtvrté nemá právo být slyšena v řízení, v němž se rozhoduje o jejím výmazu. Navrhovatel to pokládá za nedostatek. Odstranit jej nelze, aniž by se takové instanci přiznalo postavení, které jí tento zákon přiznat nemůže; řešení se ponechává budoucí úpravě.
Navrhovaná úprava nezavádí nový institut. Právní řád již zná situace, v nichž manželství zaniká nebo se mění v důsledku změny v postavení jednoho z manželů, aniž by kterýkoli z manželů projevil vůli je ukončit; obdobný následek spojuje občanský zákoník se změnou pohlaví. Vodítkem je i zde úvaha, že manželství je svazkem dvou žijících fyzických osob a že jeho trvání nelze vynutit vůči tomu, kdo se pro ně nerozhodl.
Navrhovatel si je vědom toho, že se úprava dotýká pozůstalého manžela v okamžiku, kdy je jeho postavení nejzranitelnější. Zvolené řešení je nicméně jediné, které nevytváří kategorii osob trvale vázaných k někomu, kdo zemřel. Majetkové důsledky se vypořádají podle odstavce 3 nezávisle na rozhodnutí podle § 31, aby pozůstalý manžel nenesl následek cizího hlasování.
Tajné hlasování a prostá většina byly zvoleny záměrně. Jednomyslnost by v praxi znamenala, že o dalším osudu instance rozhodne jediný člen rodiny, a vystavila by tak jednotlivé dědice nátlaku ostatních. Tajnost hlasování má týž účel: zabránit tomu, aby se z rozhodnutí, které je svou povahou osobní, stal předmět vyjednávání o majetku.
Odstavec 4 odděluje rozhodnutí o instanci od vyhlášení pořízení pro případ smrti. Dědic má rozhodovat s vědomím toho, co je předmětem pozůstalosti, nikoli s vědomím toho, co z toho připadne jemu. Opačné řešení by z hlasování učinilo úkon ve vlastní věci.
Odstavec 5 vylučuje přezkum výsledku pro rozpor s vůlí zůstavitele. Vůle zůstavitele je pro dědice podstatná, není však právním důvodem rozhodnutí; tím je zákon. Připustit opačný výklad by znamenalo, že by se každé rozhodnutí dědiců stalo předmětem sporu o výklad projevů, které zůstavitel učinil mimo formu vyžadovanou zákonem.
V praxi je nejčastější dispozicí pokyn zadaný v uživatelském rozhraní systému. Takový pokyn nesplňuje náležitosti pořízení pro případ smrti a nelze u něj ověřit ani vážnost vůle, ani okamžik jejího projevení. Navrhovatel proto volí řešení, podle kterého se k pokynu přihlédne, není však závazný.
Odstavec 2 ukládá zaznamenat i pozdější zásah do dispozice. Cílem není posoudit, zda byl zásah oprávněný — to zákon nečiní — nýbrž zajistit, aby dědici rozhodovali se znalostí toho, že k němu došlo.