E.C.H.O. E.C.H.O.

Valerie umí vejít mezi cizí lidi a získat je na svou stranu. Ve dvaceti to vypadalo jako povaha a nikoho nenapadlo, že je to řemeslo, kterým se jednou bude živit. Vzala si muže, který vždy věděl, co dělat a na vše měl plán. Stal se kotvou její chaotické povahy.

Před třiadvaceti lety pustila manžela a sedmiletého kluka samotné na víkend do hor. Udělala jim čaj do termosky a mávala z okna. Že se to na silnici zvrtlo, se dozvěděla telefonem. Po tom se jí rozbil svět. Nikdo jí nikdy nic nevyčetl, a přesto si každý den vyčítá, že byla špatná máma. Od té doby, co se vyléčila, dělá vše nejlépe, jak umí. Stará se o dceru, vede nadaci pro rodiny, kterým nehoda nebo nemoc posadila dítě na vozík, mluví za lidi, kteří se za sebe ozvat neumějí. Je v tom lepší, než kdokoli doma stačil zaznamenat.

K notáři jde všechno dopodepsat a uzavřít. Uvěřila by někomu, kdo by jí řekl, že špatná matka nebyla? A když se objeví klíč od dveří, které jsou dvacet let zavřené, sáhne po něm?

O čem bude její hravina a pocit selhání, poškozený vztah se synem a otázka, jestli si po třiceti letech dovolí rozhodovat sama za sebe.

Nejbližší člověk jeho života byl táta. Byl tam odjakživa: jako ruce, které ho krmily a oblékaly, a jako záda, na kterých svištěl chodbou bytu dřív, než uměl chodit sám.

Byl i u té bouračky. Z cesty si Petr nepamatuje vůbec nic. Probudil se do těla, které končí nad koleny, a u postele stál táta, který odtamtud celé týdny neodešel. Z jeho úrazu udělala rodinná firma svůj zakladatelský příběh a on v ní prakticky vyrostl; dneska je lepší inženýr než většina lidí, kteří mu tam kdysi dělali učitele. Dvacet let mu otec sliboval, že se společně podruhé naučí chodit, a před třemi lety se jim to povedlo. Společně.

Do notářské kanceláře přichází s něčím, co za celý poslední měsíc neřekl vůbec nikomu. Dozví se konečně, co pro otce doopravdy znamenal? A co udělá s firmou, která mu byla druhým domovem?

O čem bude jeho hravyrovnávání se s postižením, tajemství, které nese sám, křivda vůči matce a otázka, kde končí láska a začíná rozhodování za druhého.

Narodila se do rodiny, která se zrovna dávala dohromady po tragédii, a všechno zlé z těch let zná jenom z vyprávění. Táta pro ni byl hrdina, co ji nosil na ramenou, a současně unavený chlap, který u večeře usínal nad talířem. Byla jediná, koho v tomhle poslechl: když mu řekla, ať přestane zachraňovat celý svět a jde si lehnout, šel.

Práva si vybrala, protože odjakživa nesnáší, když se děje něco nespravedlivého, a věří, že svět se dá narovnat, když má správná pravidla. Jednadvacet let jí to vycházelo. Je ve třetím ročníku a doma je jediná, komu ostatní rozumějí, když přijde řeč na zákony.

Bude pořád trvat na tom, že pravda se má vyslovit nahlas, i když může vrazit klín mezi lidi, které má ráda? A pozná u sebe, kdy začíná rozhodovat za lidi, které má ráda, stejně spolehlivě, jako to celý život viděla u ostatních?

O čem bude její hraspravedlnost ve světě, který se nedá srovnat pravidly, role překladatelky mezi lidmi, kteří spolu neumějí mluvit, a ztráta ideálů.

Poznali se s Karlem na výšce u dovezeného robotického ramene, které tři týdny nikdo nerozchodil a jehož dokumentace byla celá německy. Společně se kvůli tomu naučili německy a od té chvíle bylo jasné, že dokážou velké věci. Podíly ve firmě si rozdělili napůl. Filip o to nikdy nežádal a byla to jediná rovnost, kterou v životě dostal darem.

Nebyl vizionář jako jeho přítel. Byl ten, kdo to odmakal. Uznání si nikdy neuměl vzít, uměl si ho jenom zasloužit prací a o nic se nepral, protože co si člověk nevezme, o to nemůže přijít. Je prostřední ze tří bratrů. Až v padesáti mu spadlo do klína to jediné, co v životě chtěl a o co si nikdy neřekl, a posledních šest let jsou nejlepší roky, jaké zažil.

Truchlení nad ztrátou přítele mu překrývá strach o celoživotní dílo. A přes stůl sedí lidé, které miluje jako vlastní rodinu. Je ten nejlepší strejda na světě. Pozná u sebe, kdy je to pokora a kdy jenom pojistka, aby nemohl prohrát? Dokáže se poprvé v životě postavit za sebe?

O čem bude jeho hrapětatřicet let přátelství, které skončilo bez rozloučení, celoživotní ustupování a jeho cena, a boj o vlastní místo v tom, co sám postavil.

O tři roky starší a jediný člověk, který kdy směl přijít do Karlovy kanceláře, vynadat mu a odejít odtamtud po dobrém. Zná ho z doby, kdy nebyl vizionář, šéf, manžel ani otec. Zná kluka ze zahrady za barákem, který na sebe bral průšvihy, co provedla ona.

Má zahradnictví na kraji města, dva skleníky a zákazníky, kteří k ní chodí dvacet let. S lidmi zachází stejně jako s rostlinami. Nepřikazuje. Přesadí je o kus dál, kde je líp, tu a tam něco přistřihne, a ony rostou tak, jak potřebuje. Je na to patřičně hrdá. Do rodiny svého bratra vidí líp než kdokoli jiný.

Do notářské kanceláře přijela odbýt papíry a odpoledne chce být zpátky ve skleníku. Co udělá, až se jí staré jistoty začnou drolit pod rukama? A dokáže nechat odejít člověka, kterého celý život posílala spát?

O čem bude její hranese rodinnou kroniku a to, co se v ní nevypráví, hrdost jako převlek za bolest a vztah, který je to nejlepší, co ji za poslední roky potkalo, a který poslední měsíc začal uvadat.